Pokud tu jste poprvé, zajděte si nejprve do článku "Kdo je Ellie Sommer?"
tady

All My Loving

28. února 2010 v 21:38 | Ellie |  All My Loving
V lednu 2010 vydala Ellie (dnes už) McCartney svou vzpomínkovou knihu s názvem All My Loving. Vzpomíná zde hlavně na svou Beatles éru a podrobně popisuje své pocity ohledně lidí kolem sebe. Postupně tu budu jednotlivé kapitoly zveřejňovat. Dnes předkládám úvod, kde vzpomíná hlavně na Johna Lennona a také první kapitolu popisující její dětství a emigraci do Anglie. Přeji příjemné čtení.


Úvod

Měla jsem tu čest znát Johna Lennona. Měla jsem tu čest žít s ním. Celé 3 roky. Bez vytáček však mohu říct, že to ve skutečnosti bylo 16 let. Protože když už jednou potkáte někoho, jako byl John, hned tak vám ze srdce nevymizí. V nikom byste nenašli tolik protikladů jako v něm. Lásku a nenávist, smích a pláč, genialitu a infantilnost. Každý, kdo Johna znal, vám řekne, že setkání s ním vás poznamená na celý život. I dnes, několik desítek let po jeho smrti, se odkaz Johna Lennona vrací. Ba co víc. Nikdy nezmizel. Uměl předvídat cesty, kterými se věci budou ubírat. Byl to jeho dar a zároveň prokletí, se kterým se nikdy nenaučil žít.
Jaký byl život s Johnem? Série navzájem si odporujících událostí. Krásné chvíle střídaly sebevražedné choutky, hledání odpovědí na dně sklenice či v zakázaných medikamentech. Patřilo to však k době a k věku, ve kterém jsme se oba nacházeli. Byl mezi námi rozdíl sedmi let. Někdy se jevil jako nepřekonatelná propast, jindy jako by ani neexistoval.
Čert ví, proč jsem úvod své knížky zasvětila právě Johnovi. Nechci tu podávat další z mnoha svědectví o jeho životě, je to přece jen můj životopis. Ale John tvoří jeho nedílnou, i když rozhodně ne jedinou, součást. Raději ale začnu pěkně od začátku.
Ellie McCartney




Kapitola 1

Již několik let nevycházím z údivu nad tím, jak obsáhlé bílé místo se mi vybaví při slově "dětství." Vím jen, že mé dětství bylo šťastné, což je vzhledem k době, ve které jsem vyrůstala, značně pozoruhodné.
Narodila jsem se jako Eliška Sommerová 30. dubna 1947 v Brně, tehdy v Československé republice. Bylo to dva roky po 2. světové válce a rok před tím, než se vlády ujali komunisté. Onen převrat 1948 jsem jako batole příliš nevnímala. Jen si pamatuji na jeden z tatínkových telefonátů, po kterém hrozně zbledl. Příšerně mě svým bílým obličejem vyděsil a já, aniž bych věděla proč, začala plakat.
V době, kdy jsem začala brát rozum a hrozilo, že se začnu ptát na politické otázky či horovat pro SSM, zacpal mi můj dědeček pusu kytarou. Obrazně samozřejmě. Kytara byla pro mě nástrojem téměř exotickým. Začala jsem jako samouk. Odmítala jsem hodiny, protože jsem se styděla hrát i před učitelem. Nejprve jsem se snažila potrefit akordy a hrát klasiku. Pak však můj o dva roky starší bratranec David tajně přeladil rádio na tehdy zakázanou stanici Luxemburg. V ten okamžik jsem zahodila etudy do kouta. Hudbu jsem odposlouchávala a zanedlouho jsem bez znalosti not uměla zahrát hity "imperialistického" západu. Škoda jen, že jsem díky své neustálé trémě nemohla své umění nikde prezentovat. Můj razantní otec se však rozhodl, že mě nervozity zbaví a začal mě všemožně "léčit." Přihlašoval mě do nejrůznějších soutěží mladých talentů. Zpočátku jsem propadala, ale postupně jsem se ke svému vlastnímu úžasu sunula nahoru.
Pak mí rodiče rozhodli, že se budu učit anglicky. To však nebylo komunistickou stranou, kde otec s matkou byli členy, přijato zrovna kladně. Na co se bude vaše dítě učit západní jazyk? byla nejčastější otázka. Táta byl však výborný řečník a dokázal si prosadit naprosto všechno, tudíž prošlo i tohle.
Když už jsem začala o rodičích, budu pokračovat. Oba byli vystudovaní lékaři, ale pracovali ve výzkumném ústavu. Čím více o tom přemýšlím, docházím k názoru, že komunisté měli z lidí, jako byli oni, docela strach. Naštěstí dostatečně velký na to, aby se je nerozhodli zlikvidovat jako nepřátele státu. Jejich mozky pro ně zřejmě měly obrovskou váhu. Jinak si nelze vysvětlit zoufalé dopisy, kterými byli rodiče zahrnuti poté, co ze strany vystoupili. To bylo v roce 1960. O rok později se u nás doma začalo mluvit o Anglii. Já už v té době vymýšlela své vlastní melodie a na poličce se mi prášilo na několik cen.
Zlomový byl pro nás rok 1963. Rozhodli jsme se totiž emigrovat do Velké Británie. Rodiče mi zakázali použít slovo emigrace. Prý jsme jen odjeli poznat novou zemi. Na poznávací zájezdy se ale nejezdí na zbytek života. Ale budiž. Máma s tátou neměli se svou kvalifikací problém sehnat v zahraničí práci a já zrovna dokončila základní školu. Měla jsem slíbenou pauzu na jeden školní rok, než se věci v novém domově zavedou.
Snad každý vám řekne, že na cestě z rodné země je sžírán zvláštní lítostí. Já jsem necítila nic. Tuším, že jsem měla v hlavě prázdno. Buď to pro mě nic moc velkého neznamenalo, možná jsem byla ráda nebo jsem jen prostě byla příliš hloupá na to, abych si něco hlubšího uvědomovala.
Když jsme konečně dorazili do Londýna, otec nám oznámil, že dům už máme dávno pronajatý. Držel nám ho jeho spolužák, který se do Londýna odstěhoval hned po studiích. Z půjčovny aut jsme tedy hned jeli na Wimpole Street 57, můj nový domov.

Wimpole Street 57 dnes


Divila jsem se, že jsme si vůbec mohli tak nádherný dům dovolit. Ale tehdy pronájmy zrovna nebyly na nejvyšších příčkách a tak jsme mohli začít velice slušně bydlet. Byly tu dva problémy. První: dům byl prázdný, vybavení bylo nutné pořídit. Druhý: první problém jsme nemohli začít řešit bez řádných dokladů. A tak jsme se vydali na městský úřad s příslušnými papíry z letiště. Tam nám však bylo řečeno, že doklady se vydávají v Liverpoolu. Nikdo jsme to nechápali. Proč jet přes celou Británii pro pár kousků papíru? Upřímně nás mrzelo, že jsme se hned museli vzdálit od našeho nového domku a odcestovat do jednoho z mnoha britských přístavů.
Ubytovali jsme se v hotelu na Castle Street 62. Vyřízení dokladů se až nechutně protahovalo a my se stali skoro trvalými nájemníky rozkošného hotýlku v centru města. Po zabydlení jsem zjistila, že se mi v tomhle malém městečku líbí přece jen o něco víc než v Londýně. Postrádal uspěchanost hlavního města a přestože jsem nikdy nebyla ten typický poeta, musela jsem říct, že jsem v Liverpoolu cítila inspiraci. Hrála jsem tolik a tak často, že přišla řeč na to, že bych své drnkání měla nějak zužitkovat.
Nedaleko hotelu bylo nádherné divadlo Empire. Tak vysoko jsem sice neaspirovala, ale v divadelním klubu bych možná uplatnění našla. Než jsem vše stačila pořádně promyslet, můj otec mi účinkování v onom klubu zařídil. A tak začala moje hudební kariéra. Každé pondělí a pátek vpodvečer. Klientelu tvořili především lidé, kteří se z nějakého důvodu nedostali na představení v hlavním sále divadla. Můj repertoár sestával ze zaručených hitů tehdejší doby a občas jsem přihodila i něco málo ze své tvorby. Nevyhnula jsem se ani občasným interpretacím začínající a už tehdy veleúspěšné kapely The Beatles.
Moji rodiče Beatles zbožňovali od prvního okamžiku a velice jim fandili. Zářili štěstím, když mi mohli oznámit, že přes moji šéfovou sehnali lístky na jejich koncert. Konal se právě v divadle Empire, 22. prosince 1963. Musela jsem je ale zklamat a tak trochu i sebe. Ten večer jsem totiž musela do práce.


Empire Theatre


Moje první fotka v Anglii. Bylo mi 16. Foceno v hotelu na Castle Street. Nutno říct, že stejný potah na křesle jsem pak měla i doma na Wimpole Street.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama