Pokud tu jste poprvé, zajděte si nejprve do článku "Kdo je Ellie Sommer?"
tady

All My Loving - kapitola 2

6. března 2010 v 21:30 | Ellie |  All My Loving
Dnes druhá kapitola životopisné knížky, popisující první setkání Ellie Sommerové s Beatles. Příjemné čtení

Kapitola 2

Večer 22. prosince probíhal docela normálně. Ještě jsem se svou šéfovou dodělávala vánoční výzdobu klubu, když jsme zvenku uslyšely hrozivý křik. Ano, přijeli Beatles. Nahrnuly jsme se k oknu, abychom kluky aspoň zahlédly. Bylo nám jasné, že už další příležitost, alespoň pro dnešek, mít nebudeme. Členové skupiny dlouho čekali v autě než se dav aspoň minimálně vyčerpal a pak poklusem s deseti policisty, kteří se kolem nich snažili udržet ochranný kruh, vběhli do divadla. Dveře se okamžitě zavřely a na jejich otevření si fanoušci museli počkat další hodinu. V té době jsem Beatles nijak zvlášť neprožívala. Měli hezké písničky, to ano. Příjemně se poslouchaly a ještě příjemněji se hrály. Nicméně jsem byla zaskočena pubertální otázkou své nadřízené, které se mě v ten okamžik zeptala na to, kterého z Beatles bych si vybrala, kdybych mohla. Chvilku mi trvalo, než jsem odpověděla, že asi Paula McCartneyho. Byl to takový prvoplánový krasavec, "šlušňák" a kluk, který se prostě musí líbit každému.
Se začátkem koncertu v hlavním sále se započal i program v klubu. Kupodivu bylo plno. Někteří návštěvníci totiž unikli kontrolám a dostali se na koncert "brouků" bez lístku. Ti, kteří měli ten večer smůlu, skončili u nás v klubu. Bylo nasnadě, že jsem byla vyprovokována k tomu, abych zahrála něco z tvorby jejich oblíbenců. Pamatuji si, že jsem hrála Please Please Me a hned nato Love Me Do.
Můj program trval i přes přestávku hlavního koncertu, ale hrát skoro nemělo cenu. Všude okolo byl takový hluk, že jsem skončila dřív. Už jsem si balila kytaru, když mi bylo oznámeno, že duo, které má vystupovat po mně, uvízlo v rámci dopravního omezení v zácpě. Čekala mě další hodina, tentokrát čisté improvizace. Celá jsem se začala třást. Byla to moje obvyklá reakce na neočekávané události. Šla jsem se tedy napít. Posadila jsem se k baru a vylévala si své momentálně trémou ochromené srdce barmanovi. Najednou se za mnou ozval nějaký hlas a žádal mě o autogram. Než jsem se otočila, pomyslela jsem si něco o velice špatně načasovaném vtipu. Bílá jako stěna jsem se otočila a stanula tak tváří v tvář slavnému Ringovi. Nikdo si ho nevšiml a on využil přestávky koncertu k tomu, aby "prozkoumal" okolí a s naprosto vážným výrazem mě znovu požádal o autogram. Na vysvětlenou dodal, že mě zaslechl hrát, když se s Johnem Lennonem vydali na cigaretu. Johna údajně vykolejilo moje podání Please Please Me a ze strachu se se mnou odmítl setkat. Nic mi nedocházelo. Jediné, co mě v tu chvíli napadalo, byla otázka ve smyslu "To si ze mě děláte srandu?!", kterou jsem samozřejmě nedokázala položit.

22. prosince 1963 před hlavním plakátem účinkujících před vstupem do Empire Theatre.


Po chvíli jsem byla Ringovi schopna odpovědět na otázku, jak se jmenuju a napotřetí jsem se mu skutečně podepsala. Poté se mě se zářivým úsměvem zeptal, jestli by mi nevadilo, kdyby mě i přes Johnův nesouhlas představil ostatním ze skupiny. Moje vyděšené mlčení bral jako souhlas a hned jak jsem mu slíbila, že po koncertu skutečně přijdu před jejich šatnu, odešel. Ještě dlouho po jeho odchodu jsem zírala na místo, kde před chvíli stál.
Můj program nicméně musel pokračovat a já byla vděčná posluchačům za to, že jim ke spokojenosti stačí jen moje bezmyšlenkovité brnkání. Ve smluvenou dobu jsem s kytarou na zádech a třesoucími se koleny došla před šatnu Beatles. Několikrát jsem už chtěla odejít v přesvědčení, že si ze mě někdo ošklivě vystřelil. Moje touha zmizet se znásobila ve chvíli, kdy jsem se ocitla v davu fanynek, které stejně jako já čekaly na "zlaté hochy." Smířila jsem se se skutečností, že si mě nikdo nevšimne a začala jsem si nadávat do hloupých hus. Rozhodla jsem se opřít o dveře v zadní části chodby, které měly vést na požární schodiště, a vyčkat do doby, kdy se kuloár aspoň trochu vylidní a já budu moci odejít. Přepočítala jsem se.
Úzká chodbička měla troje dveře. O jedny jsem se opírala, byl to únikový východ. Druhé vedly do skladu s jevištním vybavením a třetí byly portálem přímo do Beatles šatny. Jediná cesta, kterou se dalo odejít byla zatarasena těmi šílenci. Ani mi tehdy nedošlo, že skupina by tudy stejně projít nemohla. Jim to ale došlo, proto se najednou jejich hlavy prosmýkly kolem mě a vpadly do skladu. Fanynky si ničeho nevšimly, zato ve mně by se krve nedořezal. Vše dovršil muž, který následoval kluky. "Ellie Sommerová?" ujistil se a když jsem váhavě přisvědčila, doslova mě vhodil do skladu ke klukům. Sklad však nebyl skladem, ale šatnou. Skutečná šatna byla jen zástěrka. Zůstala jsem stát jako opařená a vyděšeně jsem pozorovala idoly všech mladých Angličanů, jak si klidně zapalují cigarety. Ve svém životě dnes nacházím situace, které si pamatuji do všech detailů. Mezi nimi je i toto první setkání s Beatles.
Ringo se tradičně usmál a postupně mě představil ostatním. Lennon si mě úkosem prohlížel jako cvičenou opici. Dnes vím, že to bylo proto, že špatně viděl a brýle neměl u sebe, ale tehdy mě vyděsil. Uvědomila jsem si, jak moc je mi nesympatický. Vybavily se mi všechny jeho vtípky a arogance. Byl si sám sebou příliš jistý a já takové lidi nesnášela. Sama jsem vždycky trpěla nedostatkem sebevědomí.
Konverzace se chopil Paul, vyptával se mě odkud jsem, protože zpozoroval můj přízvuk, ale hned jej galantně označil za nepatrný a že si původně myslel, že jsem z Walesu. Nabídli mi čaj a začali vtipkovat. Přitom neustále nenápadně vyzvídali. John se bavil pouze s mužem, který mě tak hrubě postrčil dovnitř. Nutno říct, že se za svůj přečin omluvil a představil se jako manažer Brian Epstein. Zapsal si telefonní číslo do našeho londýnského domu a znovu se na čemsi domlouval s Johnem.
Chvílemi jsem pochybovala o tom, že Lennon mluví anglicky. Jeho liverpoolský akcent byl tak silný, že mu nebylo rozumět. Asi mi to dělal naschvál. Během několika dalších rozhovorů s ním mi musel Paul dělat "tlumočníka."
Ten večer se mě John zeptal na tři věci. Zaprvé: jak dlouho hraju na kytaru. Zadruhé: jestli nechci cigaretu a zatřetí: kolik je mi let. Víc si se mnou neměl co říct. Měla jsem z něho smíšené pocity, které jsem podvědomě nechtěla označit za strach. Brian mě odvezl domů a já byla nucena rodičům vše hned vyložit. Byli nadšení a ještě nadšenější byli z toho, když mi mohli oznámit, že odpoledne došly naše doklady. Hned dalšího dne jsme se měli vracet do Londýna. A tak skončilo moje první setkání s Beatles, se kterým jsem se ještě několik dnů poté vyrovnávala jako s jedním velkým traumatem. To však podle všeho byl jen začátek neuvěřitelného kolotoče událostí, které na mě čekaly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sunnysummer sunnysummer | Web | 7. března 2010 v 20:33 | Reagovat

hej, dobrý stránky...o žádné ellie jsem zatim nevěděla...ale beatles miluju jak....

2 Ellie Ellie | 7. března 2010 v 20:47 | Reagovat

:-D jsme dvě

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama