Pokud tu jste poprvé, zajděte si nejprve do článku "Kdo je Ellie Sommer?"
tady

All My Loving - kapitola 3

20. března 2010 v 21:59 | Ellie |  All My Loving
Třetí kapitola, ve které se dočtete o tom, jak probíhal zdánlivě obyčejný Silvestr 1963.



Kapitola 3
Rodiče byli z mých nových známých naprosto u vytržení. Neustále mi připomínali, že jakmile je znovu uvidím, nesmím je zapomenout požádat o autogramy. Po chvíli jsem tyto prosby začala přehlížet. Vůbec jsem celé to setkání, které by se dalo nazvat i incidentem, pomalu pouštěla z hlavy a brala jsem je jenom jako jeden velký omyl. Těšila jsem se na Vánoce.
23. prosince jsme se konečně vraceli do Londýna. Přistáli jsme však až pozdě odpoledne. Liverpoolské letiště totiž nabralo zpoždění, protože zrovna odlétali i Beatles. Při vyslovení toho jména jsem u sebe pozorovala začínající tik v oku, s nadsázkou řečeno, a naskakovala mi husí kůže. Celou cestu do Londýna jsem drtila mezi zuby nevraživé poznámky na jejich adresu a vzbuzovala tak výbuchy smíchu u svých drahých rodičů. Nezmohla jsem se však na nic jiného. Byla to a dodnes je jedna z mých obraných reakcí proti stresu.
Vánoce jako takové byly ve znamení hektického zařizování bytečku na Wimpole Street. Díky neobyčejné vstřícnosti anglických stěhováků a budoucích sousedů jsme si tudíž mohli užít poklidný Štědrý den a večer. Pamatuji si, že jsem od rodičů dostala nádherný kožený kabát a kozačky. Byla jsem tak nadšená, že jsem ještě v deset hodin večer vytáhla naše na večerní procházku. K mému velkému zklamání jsme ale téměř nikoho nepotkali. Každopádně onen kabát a botičky se staly mými oblíbenými kousky šatstva, bez kterých jsem si netroufala odjet ani do Miami.
28. prosince ráno nám poprvé v novém domově zazvonil telefon. Zvednul ho můj otec a hned začal koulet očima a koktat něco o očividném omylu. Pak se obrátil na mě a se slovy: "Pro tebe. Nějakej Epstein…někdo z práce?" mi sluchátko podal. Co se lidí kolem Beatles týče, byli mí rodiče naprostí ignoranti.
"Ellie Sommerová…pane Epsteine?" bylo to jediné, co po mě v ten okamžik bylo požadováno. Brian zněl klidně a měl zjevně dobrou náladu. Měla jsem radost, že ho táta nevyděsil. Zeptal se mě, jestli vím o tom, že na Silvestra vystupují Beatles se svou show v kině Astoria v Londýně. Samozřejmě, že jsem to věděla. Koneckonců, měla jsem doma dva maniaky.

Divadlo Astoria

"A máte lístky?"
Ne, neměli jsme lístky, což byla pro mé rodiče menší rodinná tragédie. Pro mě už ani ne, tušila jsem, kam tohle všechno vede. Brian se omluvil, že na samotnou show je vyprodáno, ale nabídnul nám tři V.I.P lístky na silvestrovskou zábavu po skončení představení.
"Kluci by tě rádi viděli. Ještě by se tě chtěli na něco zeptat."
Obešla mě hrůza a polil mě studený pot. Epstein se ani neptal, zda souhlasím, rovnou mi oznámil, že pro nás tehdy a tehdy přijede limuzína a zavěsil.
Rodiče začínali tušit, že se začíná dít něco velkého, ale ohleduplně tišili své neskonalé nadšení. Já se zhroutila. Nebyla jsem schopná pozřít sebemenší sousto a žila jsem jen o minerálce. Hrozně jsem se bála. Těžko říct, co se mi tehdy honilo hlavou a co bylo hlavní příčinou onoho strachu. Snad obava z toho, že se z toho vyklube hrozivý trapas. Že je to všechno jen silvestrovský žertík. Proč se mnou chtějí mluvit? Vysmát se mi? Copak jsem tak dobrá, aby o mě zakopli? Zrovna oni? Nebo snad nějaké porušení autorských práv? Protože jsem bez jejich svolení zahrála jejich písničky? V hlavě se mi tvořily naprosto nemožné teorie, ale ať byly sebešílenější, tím více jsem se smiřovala s osudem a byla jsem odhodlaná mu čelit.
Po onom telefonátu jsem zalezla do postele a vylezla z ní až na Silvestra odpoledne, kdy už jsem se musela začít připravovat. Měla jsem nachystané překrásné šaty ze světle růžového saténu. Maminka mi načesala vlasy a s tátou mě ujišťovala, jak mi to ohromně sluší. Já byla však tak otupělá, že jsem si svou "dokonalost" ani nemohla vychutnat. Večer pod okny zastavila béžová limuzína. Z ní vystoupil Brian, jako vždy mimořádně elegantní a šarmantní. Sousedé málem vypadli z oken, když se snažili zjistit, co se děje.
Brian nás odvezl ke kinu Astoria. Bylo asi jedenáct hodin. Zavedl nás hned do klubu, kde jsme se kupodivu setkali s oním otcovým kolegou, který nám pomáhal s pobytem v Británii, a jeho manželkou. Otec s matkou tudíž byli ponecháni svému osudu a já jsem byla pobídnuta směrem k baru. Připadala jsem si, jako bych měla nohy z gumy. Ten pocit se znásobil ve chvíli, kdy jsem u baru rozeznala tváře Beatles. Nebyli kolem nich novináři a kluci vypadali unaveně. Nicméně mě hned obklopili a začali štěbetat jako puberťáci. Rozuměla jsem asi každému pátému slovu. Naštěstí Paul dostal spásný nápad a objednal mi sodu. Poté, co jsem do sebe dostala trochu tekutiny, začala jsem se s nimi celkem normálně bavit. Občas jsem ale zůstala jen zkoprněle zírat, to v okamžiku, kdy se většinou John zapomněl a mluvil oním nechutným liverpoolským přízvukem. Vedle Paul mi však ochotně překládal.
Můj strach postupně zmizel a i oni se viditelně uvolnili. Seznámili mě s Rogerem Moorem, tehdejším představitelem Jamese Bonda. John utrousil na jeho adresu několik uštěpačných poznámek, ale někdo jako Moore nebyl tak lehce pošpinitelný.


Známá fotografie Ellie s Rogerem Moorem z 31. prosince 1963.

Deset minut před půlnocí se sálem rozlehl poslední valčík roku 1963. Paul mě vyzval k tanci. Pamatuji si na jeho okouzlující úsměv, na který se nedalo odpovědět jinak než zase úsměvem. Valčík tancoval výborně. Jeho rodina si potrpěla na klasickou výchovu, kam znalost tance bezpochyby patřila. Byla jsem Paulem naprosto omámená. Pak ho vystřídal George, který galantně ocenil mou dobrou angličtinu. Prý mě podle přízvuku odhadoval na Wales. Další byl Ringo. Přihodil pár vtipů, párkrát jsme vypadli z rytmu, jak moc jsme se smáli. Vždycky jsem obdivovala, jakou legraci si dovede dělat sám ze sebe a hlavně ze svého nosu.
Těsně před půlnocí předal můj tanec Johnovi. Jeho vtipy byly o poznání drsnější a někdy se daly chápat i jako urážky, ale stačila chvilka na to, abych pochopila jeho styl. Na Johna musel mít člověk prostě čas, aby ho pochopil. Jak jsem ho poslouchala, přicházela jsem na to, že se mě nesnaží urazit, ale že je jen naprosto upřímný, což mě nutno říct, ještě dlouho děsilo.
Na rozdíl od Paula měl hodně pevný stisk, ale já se ho bála upozornit na to, že mi drtí žebra.
Pár minut před začátkem tradičního odpočítávání k nám přistoupili ostatní ze skupiny se skleničkami šampaňského. George mi jednu z nich podal. Nechápala jsem a popravdě jsem se začínala bát. Za zvuku odbíjení posledních vteřin starého roku mi John řekl větu, která se mi vryla do paměti: "Slečno Sommerová, s radostí ti oznamujeme, že jako nový člen Beatles s námi odlétáš 14. ledna na turné do Paříže." A ze čtyř stran se na mě sesypaly novoroční polibky a křik "Šťastný nový rok 1964!"

31. prosince 1963, těsně po skončení představení si vyčerpaní Beatles dopřávali šálek kávy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mariška Mariška | 24. února 2011 v 21:30 | Reagovat

Hej moc ti chválím Tvůj blog..je to skvěle zpracované...MILUJU BEATLES!:) 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama