Pokud tu jste poprvé, zajděte si nejprve do článku "Kdo je Ellie Sommer?"
tady

Hlasy z Kenwoodu

28. března 2010 v 20:31 | Ellie |  Od Billa Harryho
Je 16. července 1965, 9:00 a nám všem dobře známý Bill Harry nervózně postává na zápraží Kenwoodu, sídla, kde již více než půl roku bydlí Ellie Sommerová a John Lennon. Šéfredaktor The Mersey Beatu slíbil svým čtenářům, že jim přiblíží domácnost jejich idolů, a to tak, že s nimi rovnou stráví část dne. Přečtěte si, jak to dopadlo.


Good Morning Kenwood

Už nějakou dobu tu stepuji na zápraží, když se konečně otevřou dveře Kenwoodu. Stojí v nich Ellie, oblečená v pruhovaných šatech, mírně rozespalá a já se cítím provinile, že jsem ji snad vzbudil. "Dobré ráno, Billy. Jdeš akorát na snídani," přivítá mě s milým úsměvem. Zezadu se ozve Johnovo podrážděné: "Neříkej mi, že je to on." "Zdravím, Johne, dnes bude krásný den," pozdravím ode dveří a očistím si boty na rohožce. John mi jde naproti tak, jak ho příliš fanoušků nezná, s brýlemi na nose. "Ahoj Billy, ještě žiješ?" podá mi ruku. "Stejně jako ty, kamaráde," odpovím stejným stylem. "Jen to ne," zavrčí mezi zuby a nechá mě stát v koridoru jako zmoklého psa.
"Co si dáš na snídani?" zeptá se mě Ellie a uvede mě do kuchyně.
"On tu bude snídat?" zmuchlá John noviny a Ellie do něj varovně dloubne.
"Nechci obtěžovat," snažím se z toho nějak vykroutit. "Dělejte jako bych tu nebyl."
"Výborně," přelétne Johnovi přes tvář šibalský úsměv a otočí se na Ellie s otázkou: "Víš, kdo mě v poslední době štve? Ten Bill Harry. Je to špatnej chlap…" rozpovídá se, než mu Ellie do otevřené pusy strčí kousek jablka. To mého přítele Lennona na chvíli umlčí a já pozoruji jeho přítelkyni (snad se bojím použít slovo "milenka"), jak se hbitě otáčí kolem kuchyňské linky a servíruje na stůl slaninu s vajíčky, džus a cornflaky. Celou dobu přemýšlím, co na Lennonovi tohle děvče vidí. Je ovšem nezbytné říct, že se skvěle doplňují.
Ellie přede mě postaví šálek čaje a já pokorně poděkuji. Na otázku, zda nemám na něco chuť, za mě odpoví Lennon vyštěknutým "Nechce!" Ellie to samozřejmě nenechá jen tak a bouchne mu zespoda do rozevřených novin s dotazem "Co dneska píšou?" Rozehrává se rozhovor jehož jedinečnost by nebylo možno zachytit bez kouzla diktafonu.
"Asi jsem přes noc zapomněl číst…" promne si Lennon oči.
"Spíš si vyčisti brýle…" upíjí Ellie ze svého hrnečku. John si ubrouskem drhne skla a se zvoláním "Ty skvrny zmizely! Jsem vyléčen." chce pokračovat v četbě. Noviny má ale už v držení Ellie a směje se nad nadpisy z bulvární stránky.
"Už zase budeme mít svatbu…" konstatuje.
"Vážně? Kde to je?" koukne se jí Lennon přes rameno. "To je tenhle rok už třetí. Kde na to berem prachy….no špatná otázka. Spíš…kde na to berem čas? Že to o nás píše ten mizera Bill Harry? Já bych…" větu nedokončí, neboť mu noviny přistanou na obličeji. Pak se otočí na mě: "Jak dlouho tu chceš být? Potřeboval bych se vyspat. Popis chrápajícího chlapa tvé čtenáře asi moc nenadchne."
Zamyslím se. "Chtěl jsem tu být celý den. A proč chceš jí zase spát? Vypadáš, jako by ses právě vyhrabal."
"Však taky jo."
"A cos dělal celou noc?" zeptám se dřív než zjistím chybnost svojí otázky.
John nasadí jeden ze svých mnoha perverzních úsměvů: "Co myslíš, Harry?" protáhne. Ellie opět zasahuje s výhružkou, kterou bych chtěl sám uskutečnit:
"Lennone, schovám ti brýle a zavřu tě do černé komory."
John se přikrčí a dětským hláskem zapiští: "Ne, ne, tetičko, já už nebudu sousedům trhat jablíčka."
"Proč ty se musíš tak strašně předvádět?" zavrčí Ellie a sklízí ze stolu.
"Já se nepředvádím, to je moje osobní kouzlo," opraví ji.
"No tak to teda fuj," začne se smát svým zvonivým hlasem. Za chvíli se smíchem nakazím i já s Johnem.



O nohu se mi cosi otře a já leknutím ztuhnu.
"Jde si pro tě smrt, bídný červe…" zavrčí Lennon. Původcem oné smrti byl však jen kocour Fluffy, který přišel na snídani. Ellie ho láskyplně bere do náruče a staví ho k misce se žrádlem.
"Máme jednoho kocoura, ale někdo v novinách napsal, že máme dítě. Nevíš, kdo to byl Harry?" útočí znovu John.
"Jdi si uklidit fidlátka, jedeme odpoledne do studia," poklepe mu na rameno Ellie.
"Jaký fidlátka, dámo? Už mám dávno sbaleno," otočí se na ni John. Dlouho se na sebe beze slova dívají, až ho nakonec Ellie usadí: "Hrál jsi až doteď, tak jak to můžeš mít sbalený? Před chvilkou jsem překračovala Rickenbackera."
John s výrazem uraženého dítěte si odejde sbalit svoje "fidlátka" a mě se uleví, když už teď přesně vím, co se dělo dnes v noci. John zase celé hodiny skládal.
"Já se jenom půjdu převléknout, Billy," omluví se Ellie. "Má pro nás přijet Brian, musíme ještě kvůli něčemu do Twickenhamu. Vezmeme tě potom s sebou do města, ok?" vysvětlí. Děkovně přikývnu a když zůstanu v kuchyni sám s kocourem, přemýšlím nad budoucím článkem, který na základě této návštěvy stvořím.
Ellie si Johna pěkně omotala okolo prstu, jen co je pravda. Chvilkami je to děsivý pohled. Muž jako Lennon ovládán mladičkou kolegyní. Vydám se do obýváku, kde se posadím na pohovku. Seshora slyším rozhovor svých hostitelů a získávám na jejich vztah nový názor.
"Viděla jsi ty akordy, co jsem ti napsal?"
"Neviděla. Napsal jsi je ve dvě ráno."
"No a je devět, ne?"
"A co jsem měla dělat? Máme tu Billyho, za chvilku přijede Paul a …." slábne jí hlas.
"No tak dobře, dobře…"
"Do večera se je naučím…"
"Budeš chtít pomoct?"
"Asi jo, zase jsou to minory…Co je, bolí tě hlava?"
"Jo, od těch zasranejch brýlí. Dneska zase nic neuvidím. To bude paráda den."
"Já tě povedu, stejně nikam moc nejdeme."
Chvilka ticha. Napadá mě, že takhle má asi vypadat ideální pár. Chvilku se špičkovat, chvíli se hádat a nakonec to uzavřít ukázkou toho, jak jednomu na druhém záleží.
Dolů sejdou ruku v ruce.
"Jé, zapomněla jsem si nahoře kabelku," plácne se Ellie do čela.
"Kde? Já ti tam zajdu," nabídne se gentlemansky Lennon.
"Na posteli. Díky," pousměje se a otočí se ke mně. "Je tu trochu blázinec. Paul nám zapomněl říct, kdy přesně dojede," omlouvá se mi.
"To je v pořádku," mávnu rukou.
John donese Ellie kabelku a vydá jí ji výměnou za polibek. Taktně se odvrátím a předstírám zaujetí pohledem z okna. Ozve se zvonek u dveří a John se řítí otevřít.
"Dobré ránko, brácho," zaslechnu Paulův rozjařený hlas. Za okamžik je jeho úsměvu plný obývací pokoj, políbí Ellie na tvář, podá mi ruku a pořád se pohupuje v kolenou. John ho zná víc než dobře, a proto se ho ptá:
"Ty máš něco v hlavě, co?"
"Jo, jo. Ty hele, musím si to napsat, můžu nahoru?" ukáže směrem k Johnově zkušebně. "Bude to jen pět minutek. Ellie?" kontroluje.
"Samozřejmě, chcete donést kafe?" stará se hned.
"Ne, to bychom tam skejsli ještě na dlouho. Nic nenos, hned jsme zpátky."
"Já jdu s vámi," následuje je Ellie a já koneckonců taky.
Ve zkušebně se všichni rozesadíme do kožených křesel, zapálíme si cigarety a posloucháme Paulovu improvizaci. Nakonec se z pěti minut vyklubalo několik hodin a písnička Yesterday. Všechny nás ta melodie dojala, byla to opravdu nádhera. Poté jsme zašli rovnou na oběd a do Londýna a Twickenhamu jsme se dostali až pozdě odpoledne.
Následně jsme povečeřeli v jedné z blízkých restaurací a všichni jsme se rozjeli domů. Ellie s Johnem na mě po zbytek dne působili uvolněně a spokojeně. Snad bych jim mohl i závidět.
Více již psát nemohu a ani nemám co. Doufám, že jsem vám alespoň trochu poodhalil závoj toho, co se po ránu děje v Kenwoodu, pokud jsou jeho majitelé vzácně doma. Jsou to skvělí lidé a i když můj vztah k Johnovi nevypadá nijak růžově, jde jen o další druh komunikace, který se jen nevídá často.Všem přeji, aby se s nimi jednoho dne potkali a směli s nimi strávit nějaký čas tak jako já.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama