Pokud tu jste poprvé, zajděte si nejprve do článku "Kdo je Ellie Sommer?"
tady

Jak...

8. března 2010 v 19:30 | Ellie |  Jak...
Hudební časopis Mersey Beat vychází, jak jistě víte, dodnes. A dodnes se v něm můžeme setkat s články Ellie Sommerové. Momentálně je autorkou rubriky "Jak...", kde popisuje svoje často úsměvné historky ze světa showbyznysu. Často se vše týká jak jinak než Beatles


Jak mi Beatles dokázali, že neumím hrát na kytaru.

Když jsem posílila skupinu Beatles, odvažovala jsem se o sobě tvrdit, že umím hrát na kytaru. Klasické kusy jsem si příliš nepamatovala, ale přesto jsem v tomhle ohledu nebyla tak docela netknutá. Uměla jsem zahrát moderní písničky ať už šlo o Little Richarda, The Animals nebo o samotné Beatles. Byla jsem se sebou jako samoukem velice spokojená.
Sebevědomí mi trochu kleslo v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že všichni ze skupiny jsou samouci. Nu budiž. Ale to se zdaleka nevyrovnalo mému rozčarování nad prvním dnem nahrávání.
Bylo 27. února 1964 a já se ve dveřích Abbey Road minula s filmaři. "Škoda, mohla jsi být na pásce," křenil se John. Popravdě jsem dodnes ráda, že tam nejsem. Zasedla jsem s kytarou a musela zahrát a zazpívat na přání Georga Martina, nahrávacího šéfa. "Umíš pojmenovat akordy?" zeptal se Paul. Zbledla jsem a pomalu zakroutila hlavou. Kupodivu se ozvalo pochvalné "Výborně!" Co se not a odborného muzikantského jazyka týče, byli Beatles, alespoň zpočátku, naprostí analfabeti. Akordy jim nic neříkaly, hráli po paměti to, co se hodilo. Měli svoje odborné termíny. Pro příklad uvedu několik výrazů, které charakterizovaly různou hru na kytaru. Celkem pochopitelný a Georgem oblíbený "slide" je ještě srozumitelný. Pak ale přišlo na řadu "trhání", "sekundovky" a "provázky".
Se svěží myslí jsme se toho dne pustili do práce. Měli jsme vymyslet aranžmá a nahrát Hard Day's Night. Tady se ukázal problém Zjistilo se, že si navzájem nerozumíme. "Co to hraješ? Jsi mimo. Takhle…" bylo to nečastější, co jsem slyšela. Bože, po tomhle mě vyrazí, honilo se mi hlavou. Zvláštní bylo, že ještě před měsícem by mě tahle myšlenka možná nefalšovaně nadchla. Pan Martin nás pozoroval a řekl, že se pro začátek nedá nic dělat a že se musíme naučit jména akordů. Byl to hlavně úkol pro Johna. Stačilo, aby své požadavky pojmenoval a já se je musela naučit hrát. Mnoho akordů, které se dnes všichni učí, pochází právě od Johna.
Často se stalo, že jsem si musela dát během nahrávání pauzu a jít se potají vybrečet na záchod. Prsty jsem měla od strun až do krve a modlila se, aby mě přece jen z kapely vyhodili. Ale všichni se mnou měli svatou trpělivost. John kdysi řekl, že jsem moc dobrá na to, aby mě vyhodili a že se všechno poddá. Měl pravdu, ale stálo mě to zbytky nervů.
Každé nahrávací ráno probíhalo tak, že jsem na svém místě u stolku ve studiu našla cár papíru, na kterém mi John nechával od večera vypsané akordy. Jeho styl zapisování se mezi samouky drží dodnes. Než kluci postupně dorazili, trvalo to tak dvě hodiny a já mezitím trénovala. Vždycky jsem zaškrtala akordy, které jsem vzhledem k tomu, že mám odjakživa krátké prsty, nemohla zahrát. Ty pak John na závěr opravil. Zhruba za rok jsme se sehráli natolik, že papírků už nebylo potřeba a názvů akordů taky ne. Jelikož jsem se na tvorbě písniček začala víc podílet, znala jsem hlavní tóny od samého začátku a mohla jsem si je dovolit měnit podle toho, jak to lépe znělo.



Hrávala jsem jenom ve studiu, a to čtvrtou kytaru. Můj part vždy vznikl spojením a proškrtáním Johnova a Georgova partu. Nahrávky se čtvrtou kytarou zněly lépe a o to nám šlo. Na koncertech jsem hrát nemusela, často to bylo naprosto jedno kolik nás hraje, protože se občas zadařilo a nebyl slyšet ani Ringo. To jsme pak s Johnem intuitivně přebírali rytmus a dupali tak, aby se George s Paulem chytili.
Tolik o kytaristce, která zjistila, že na kytaru neumí ani hrábnout a o čtyřech puberťácích, kteří ji to "znovunaučili."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama