Pokud tu jste poprvé, zajděte si nejprve do článku "Kdo je Ellie Sommer?"
tady

Jak...III.

27. března 2010 v 18:18 | Ellie |  Jak...
...aneb v co se může zvrhnout obyčejný koncert neobyčejných interpretů.


Jak proběhl náš první koncert

Na okamžik, kdy se mi poprvé chtělo opustit Beatles, jsem nemusela čekat dlouho. Bylo to hned po prvním koncertním dnu v Paříži v lednu 1964. Bylo 17. ledna a my měli zahájit naše turné v Olympii, krásném klasickém divadle, které se nakonec pro Beatlesmanii ukázalo jako zoufale malé. Kluci sami o sobě byli přešlí z toho, že se k nim moc nehlásili fanoušci. Já jsem na toto téma nic neříkala, ale Brian nás uklidňoval, že si z toho nemáme nic dělat, Francie a jejich šovinismus, obzvlášť vůči Angličanům, je proslavený po celém světě.
Odpolední koncert byl vyprodán pro "běžné" fanoušky. Večerní byl určen těm starším, kteří zřejmě jen chtěli vidět a hlavně slyšet příčinu všeho toho rozruchu kolem. Tréma mě pomalu rozežírala zaživa. Nedokázala jsem před koncertem odpovědět ani na ty nejbanálnější otázky. Kluci na tom nebyli o nic lépe. Poprvé měli hrát před francouzským publikem a poprvé taky se mnou. Mám dojem, že jsem byla příčinou nejedné obavy. Nakonec ale George prohlásil něco ve smyslu, že tohle přinejhorším můžeme brát jenom jako zkoušku před Amerikou, kam jsme měli hned po Francii zamířit. Zavolali nás na jeviště.



John pak přístup publika zhodnotil jako "vlažný". Pro mě to však byl úspěch. Mohli jsme se soustředit, protože hluk nebyl tak obrovský jako v Anglii. Fanoušci pak začali vytleskávat do rytmu a mně se celý koncert zalíbil. To ale mělo přijít to hlavní.
Před večerním koncertem jsem už tak velkou trému neměla. Věděla jsem, že před námi budou sedět suchaři, ale rozhodli jsme se s Paulem, že o to více si vlastní koncert užijeme. Bez nervozity se to neobešlo, ale celkově mi bylo lépe než ráno. Nastoupili jsme.
Sál nebyl na moderní zesilovače příliš připraven a tak večer třikrát vypadly pojistky, ale jinak to vypadalo slušně. Dokonce i staroušci po chvilce začali tleskat a pohupovali se do rytmu, a tak jsem si řekla, že je to lepší než jsem vůbec doufala.
Ke konci koncertu začala ale v zákulisí nějaká potyčka. Normálně tam měli přístup novináři a my nevěděli, co se děje. Pak nám došlo, že jeden z vytrvalých fotografů proniknul na jeviště, aby pořídil exkluzivní snímky pro svůj magazín. Dostal se ale do sporu s kameramany, kteří stáli všude kolem a koneckonců se to příliš nelíbilo ani samotným organizátorům. Strkanice se přesunula na už tak stísněné podium. Přestali jsme zpívat a Paul se snažil hlouček přivést k rozumu. Ti se ale jen tak nedali a Paul brzy zjistil, že to nemá cenu. Začala nefalšovaná rvačka. Ringo z vyvýšené plošiny, kde hrál na bubny, zavelel k ústupu. On s Paulem a Georgem měli k zákulisí nejblíže a rychle zmizeli i s kytarami za závěsem. Já s Johem jsme uvízli na druhé straně jeviště. Paul chtěl pro nás jít, ale organizátoři, kteří si zrovna nedávali pěstí do zubů, mu to zakázali. John mě chytl pod paží a začal nám klestit cestu. Jeden z kameramanů mě narazil ramenem na okraj Ringovy plošiny a já ucítila, že mi někde něco nehezky křuplo. John se mnou smýkl směrem ke klukům, kde nás zachytil Brian.
Koncert zjevně skončil. Když jsme zapadli do šatny, John se omluvil za svou hrubost, ale oběma nám bylo jasné, že to jinak nešlo. Na Brianovu otázku, jestli jsme v pořádku, jsem se rozbrečela. Kluci byli stejně otřesení a moc se mi asi nedivili. Vykoktala jsem, že mám něco s ramenem, jak mě kdosi narazil na plošinu. Když jsem si místo ohledala, objevila jsem nehezkou podlitinu, která mě "zdobila" celé francouzské turné.
Tu noc jsem nespala. Nespal vlastně nikdo. Hned následující den nás čekaly další koncerty a báli jsme se, co bude dál. Hned po tomhle incidentu byl sice zakázán přístup do zákulisí, ale jeden nikdy neví, co se může stát dalšího. Vím, že jsem celou noc probrečela a zároveň jsem se strašně styděla. Chtěla jsem pryč a klidně bych byla ochotná říct, že chci prostě "za maminkou". Kluci se střídali u mě v pokoji a povídali jsme si nebo se nám aspoň na chviličku podařilo usnout. John se mi neustále omlouval, že to byl jeho nápad vzít mě do Beatles, a kdyby věděl, co tím způsobí, nikdy by to nedělal. Ringo s Georgem se mě snažili rozesmát a Paul se mi nejdřív snažil nahodit rameno, protože se zdálo dokonce i vykloubené, a pak jsme si povídali o knížkách (což nám zůstalo až do dnešních dnů).
Byl to nejhorší koncert mého života a proto na začátky s Beatles nerada vzpomínám. A když mi někdo položí otázku: "Kdy jste chtěla Beatles opustit?" vybaví se mi nejsilněji tento moment. Jediné pozitivní na tom bylo to, že nás tato zkušenost sblížila všechny natolik, že už jsme několik let nebyli schopni jeden bez druhého udělat ani krok.
(P.S. o těchto botách a kabátu jste se mohli dočíst ve třetí kapitole All My Loving :-) )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Christyna Czowac Christyna Czowac | Web | 27. března 2010 v 19:07 | Reagovat

Jasně,přidej si mě,já si tě taky přidám :) !Mimochodem,to originální pojetí blogu je opravdu úžasné,mě samotnou by to nenapoadlo :D !

2 Ellie Ellie | Web | 27. března 2010 v 20:16 | Reagovat

Díky. Nebýt kamarádky, tak to tady nevznikne. Já dodávám pouze obsah :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama