Pokud tu jste poprvé, zajděte si nejprve do článku "Kdo je Ellie Sommer?"
tady

All My Loving - kapitola 5

12. června 2010 v 16:07 | Ellie |  All My Loving
Nechť zazní fanfáry, další kapitola All My Loving je tady


Kapitola 5

Vždycky mě mrzelo, že jsem k seznamu zemí, které jsme navštívili, nemohla dodat, co vše jsme viděli a co nás uchvátilo. Když se řeklo: "Jedeme do Paříže!" zjistila jsem, že stejný efekt by měla věta "Jedeme si zazpívat do Olympie." Pravda, v Paříži jsme si ještě mohli užít procházku po Champs-Elysée. Další zájezdy byly mnohem horší. Ale zpět k Paříži 1964.
Připravovali jsme se na první koncert. Přestože mě zkoušky přesvědčily, že zpívat s kluky nebude zase takový problém, vnitřní klid mi dlouho nevydržel. Kluci svou nervozitu nedávali najevo. Zpočátku jsem jim velice záviděla, avšak jen do té doby, než jsem zjistila, že za zdánlivě klidnými obličeji se skrývá paralyzující strach.
První den jsme odehráli dva koncerty, z nichž jeden neskončil zrovna nejlépe. Nepočítám fakt, že francouzští šovinisté byli celkově chladnější než fanoušci v ostatních zemích. Večerní koncert byl ale navíc "zpestřen" rvačkou fotografa a organizátorů. Byla by to celkem bezvýznamná historka, kdyby se rvačka neodehrála přímo na jevišti. Dostat se odtud byl nadlidský úkol a já si ze svého koncertu v nádherné Paříži odnesla nádherně obražené rameno. Byla jsem nešťastná a chtěla jsem nasednout na první letadlo zpátky do Londýna. Kluci byli taky znatelně otřeseni a následující noc jsme se od sebe nehnuli. Nespali jsme, různě jsme korzovali po zabezpečeném hotelu, já jsem pobrekávala, kluci pálili jednu cigaretu za druhou a Brian trhal hotelové letáčky na milimetrové kousky, které vztekle rozhazoval všude kolem sebe. V jedenáct hodin večer se odebral k naléhavému telefonátu do recepce. S Malem Evansem jsem mezitím začala uklízet papírky, co Brian natrhal.
Brian se vrátil v doprovodu poslíčka, který tlačil stolek s několika lahvemi šampaňského. "Mládeži," upoutal naši pozornost. "Měl jsem telefon z Ameriky. I Want To Hold Your Hand vyhrálo americkou hitparádu!" Nastal zmatek. Kluci začali křičet a skákat až ke stropu. Objímali se a Paul dokonce skočil Malovi na záda. Já se držela stranou a gratulovala jsem jim. Tak nějak jsem cítila, že tohle rozhodně nemá se mnou co dělat a nemám na tom ani tu nejmenší zásluhu. Můj patron "Ringo" za mnou ale přišel se skleničkou a s tím, že teď jde i o moji písničku. Asi půl hodiny na to volal Brianovi jistý promotér z Detroitu, který nabídl za jediný koncert Beatles 10 000 dolarů. Neustále jsme si připíjeli a zpívali vítězný singl, to vše do pěti hodin ráno, kdy jsme naprosto vyčerpaní a opilí lehli do postelí. Byli jsme vděční, že hrajeme až večer a celý den můžeme prospat.

Během několika následujících dní jsem stačila objevit, jaký může být život s Beatles rutina. Koncert, rozhovor, koncert, rozhovor. Jestli to nestačí takhle, vypíši vám, jak to vypadalo prvních šest dnů:
17. ledna - dva koncerty v Olympii
18. ledna - tentokrát už jen jeden večerní koncert v Olympii
19. ledna - tři koncerty v Olympii. Odpolední byl přenášen stanicí Europe-1 v rámci pořadu Musicorama.
20. ledna - koncert v Olympii a rozhovor pro Europe-1
22. ledna - koncert v Olympii
23. ledna - koncert v Olympii.

Nádherné divadlo Olympia mi nic neudělalo a já jej přesto začala nenávidět. Vždy, když jsem vstoupila na jeviště, měla jsem strach, že se bude opakovat incident z prvního dne a pořád jsem se ohlížela, jestli neuvidím agresivního fotografa.
Náš jednotvárný prozatímní život v Paříži byl průběžně zpestřován "zaručenými" zprávami, které se objevovaly na prvních stranách tamějších kulturních deníků. Vše doplněno fotografiemi, které mnohdy v podstatě na nic nepoukazovaly. Nejvtipnější snad byla ta, na které jsem zachycena já s Paulem, který mě učí jistý akord na kytaře. Pro Francouze to byla senzace na druhou. Brian se právě 23. ledna pěkně zapotil, když musel několikrát za sebou prohlásit, že: "Paul a Ellie nejsou zasnoubení ani nejsou manželé a ani jeden z nich zásnuby ani svatbu neplánuje." My jsme mu to nijak neulehčovali, když jsme dělali pravé opaky toho, co se od nás čekalo. (Naštěstí pro Briana, jen v hotelu a ne na veřejnosti.) Paul mě začal oslovovat "zlato," zbylí tři mi říkali "paní McCartney" a v hotelové restauraci jsme si zásadně s Paulem objednávali manželské menu. Mladí někdy bývají skutečně hrozní.


Večery jsme trávívali všichni ve velkém apartmá, které patřilo klukům. Většinou tam byla velká zásoba alkoholu a cigaret, které jsem příležitostně začala kouřit. Nešlo ani tak o návyk, jako spíš o pocit uklidnění, který mi cigarety navozovaly. Kupodivu jsem ale nikdy nebyla natolik závislá, abych nemohla bez větších problémů přestat.
Jeden takový večer jsme se bavili o naší nahrávací společnosti NEMS. Vlastně šlo hlavně o to, abych se, podle Johnových slov, naučila říkat místo věty "NEMS, nahrávací společnost, kde jsou zapsáni Beatles." větu "NEMS, nahrávací společnost, u které jsme zapsáni." Právě v NEMS byl zapsán i jistý Billy J. Kramer. Byl to začínající zpěvák a Johnův kamarád. Protože nebyl zrovna dobrý skladatel, musel se spoléhat na to, až mu někdo něco složí, sám na to nestačil. John a Paul se proto jednoho večera v Paříži zavřeli do koupelny apartmá a nahráli mu krátkou demoverzi písničky, která se pak proslavila pod jménem One and One Is Two. "Billy J. bude hotovej, až tu písničku dostane," smál se tehdy John.

John byl velice citlivý na to, když jsem se nevědomky špatně zvolenými přivlastňovacími zájmeny vyřadila ze skupiny. Nemohla jsem si však pomoct. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že jsem členem takového celku. Naše počáteční rozhovory vypadaly vždy zajímavě. Zeptala jsem se například "A kdy budete nahrávat to další LP?" a John vyletěl jako papírový čertík. "Cože??! Jak budete?! Ty v tom nejedeš nebo co?!" V takových chvílích jsem z něj mívala docela strach. Vůbec jsem na něj neuměla reagovat a skutečně jsem se ho bála. Na koncertech to však byl někdo docela jiný. Na jevišti se mnou komunikoval a já si myslela, že mě bere jako sobě rovnou. Druhý den po koncertu jsme ale zkoušeli, já zkazila jednu notu a John přestal hrát a zpívat, kopnul do mikrofonu a utrhl se na mě: "Znovu!" Když se to stalo několikrát, vykoktala jsem, že asi potřebuju pauzu. "Ne, nepotřebuješ!" došla mi odpověď. Zrovna jeho chování mi však kupodivu na rozdíl od jiných věcí v hlavě dlouho neleželo. Věděla jsem, že hned při odchodu do hotelu mi podrží dveře od pokoje, večer mi dolije skleničku, když uvidí, že je prázdná a po večerním koncertě mi ve vymrzlém autě půjčí sako. Já na druhou stranu vždycky věděla, kam odložil brýle, ve kterém saku nechal zapalovač a co měl na mysli, když řekl to a to.
Ringo kdysi řekl, že jsme s Johnem jako ta dvojčata z pohádky. Jedno je zlé a to druhé hodné. Nebylo však pochyb o tom, že jsme se s Johnem už od začátku celkem dobře doplňovali. On byl moje druhá půlka, zatímco Paul byl můj nejlepší kamarád, Ringo můj starší bratr a George můj spojenec a druhý benjamínek skupiny. A nad námi všemi bděl náš taťka Brian.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Christyna Czowac Christyna Czowac | Web | 13. června 2010 v 11:42 | Reagovat

no né, to se ti opravdu povedlo :-) SKVĚLÝ!!!...Já mám ráda od Billyho J. Kramera Bad to me, ta je opravdu krásná, ovšem...původní verze od Beatles se mi líbí víc :-)

2 Ellie Ellie | E-mail | Web | 13. června 2010 v 12:37 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama