Pokud tu jste poprvé, zajděte si nejprve do článku "Kdo je Ellie Sommer?"
tady

Sbohem a Amen

19. června 2010 v 17:49 | Ellie |  Co stojí za zmínku
Tentokrát článek na smutné téma. Všichni jistě víte, že John neměl regulérní pohřeb. Později se však konal večer, kde se sešli Johnovi přátelé a blízcí. Právě tam přednesla svou řeč Ellie Sommerová. Tato tryzna se konala kupodivu na popud Yoko, která si Ellie vybrala, aby právě ona byla hlavním řečníkem, protože ji stále považovala za svou přítelkyni. Odtud ale datujeme jejich vzájemnou roztržku. Ellie totiž dala v projevu najevo svou empatii k Johnově ženě, a to tak, že ji na konci projevu nezmínila mezi pozůstalými. Od té doby, až do dnešních dnů, Yoko proti Ellie všemožně brojí. Dnes vám přináším právě onen smuteční projev, který Ellie přednesla.


"Teprve teď si uvědomuju, jaký je tohle všechno paradox, protože Bůh věděl, že jsem tu nikdy nechtěla stát. Nechtěla jsem stát právě tady, právě před vámi a rozhodně jsem nechtěla mluvit k této příležitosti. Popravdě, váhala jsem. Hodně dlouho. Pak mi ale došlo, že mu to dlužím.
Lidé jako John se nerodí často. Člověk jako on je výjimečný. Záleží ale na tom, aby se se svou výjimečností dokázal vypořádat. John to zvládl. Přesto v něm však bylo velké množství vzdoru. Byl na tenhle svět až moc citlivý a přemýšlivý. Možná se divíte. Kudy chodil, tam si dělal nepřátele. Nebyl oblíbený, ale kdo se dočkal jeho přízně, mohl si být jistý, že to znamená něco velkého. Chtěl změnit svět a i když to tak možná nevypadalo, dokázal to. Jeho myšlenky a písničky jsou léky na rány osudu. Je v nich soucit a porozumění. Je v nich životní moudrost, o které John věděl, že se jí nikdy nebude moci řídit. Dokázal radit druhým, a vždycky dobře, ale jediný, koho nezvládl uklidnit, byl on sám. Utíkal do světa melodií a zpěvu, který mu poskytoval útěchu a později se stal náplní jeho života. Když zpíval, byl tím, kým být chtěl. Stát vedle něho na pódiu je něco, co bych přála každému zažít, i když to, co jsme s ostatními cítili, nejde slovy popsat.
Když jsem ho poprvé potkala, bála jsem se ho. Ano, bála. Působil na mě jako želva s obzvlášť tlustým krunýřem, pod který se dostane jen někdo. Bylo mi jen šestnáct a v první chvíli jsem v něm viděla někoho až příliš dospělého. Někoho, s kým nebude možné volně pracovat. Později jsem došla na to, že to není chlad, který ho obestírá. Byla to jen pouhá lidská opatrnost a nad její velikostí jsem se často zamýšlela a vždy se hroutila s myšlenkou, jak asi ten člověk musel být nešťastný. Na to, abych ho poznala, stačilo 24 hodin. Nebyl to jen obyčejný kluk. Byl to člověk, který proti své vůli pochopil, co je vlastně svět zač. V hlavě mu vířily myšlenky, které příslušely zkušeným lidem. Děsil se toho, že to všechno vidí už ve svých 25 letech. Děsil se toho, co uvidí za deset let. Proto utíkal. Prchal před světem k hudbě, která jako jediná pomáhala obrousit ostré hrany jeho myšlenek. Připadal si volný a snad i šťastný. Jeho vtipům se dokážu smát ještě dnes. Byly to vtipy od srdce, i když jsme všichni věděli, že se za nimi skrývá hrozná sžírající bolest.
Asi se divíte, že mluvím takhle zasvěceně, ale já byla a stále jsem, stejná. Stejně jako John, tak i já rozebírám maličkosti a opravdové tragédie přecházím s mávnutím ruky. Stejně jako John jsem potřebovala utéct. Proto jsme utíkali spolu. Skoro čtyři roky a troufám si říct, že to jsou čtyři roky, na které nezapomenu. Ať si každý říká, co chce, John byl mužem, na kterého se nedá zapomenout a vaše srdce ho miluje až do svého posledního úderu. Byl mužem mnoha tváří. S tváří zpěváka, skladatele, spisovatele a v neposlední řadě i politika, který se otáčí čelem k problému. Muž, který vás ochrání, ale když se nikdo nedívá, schoulí se v koutě a pláče.
Snad to mohu říct. John trpěl depresemi a my všichni jsme se snažili, aby je cítil co nejméně. Hřála nás jeho vděčnost a láska. Proti svým věrným neřekl křivého slova. Když mi bylo zle, sedl si vedle mě, objal mě a mlčel. Znal můj problém, byl stejný jako jeho. Byly i chvíle, kdy jsme seděli naproti sobě a brečeli. Ale hned nato jsme pozvali své známé a smáli se až do dalšího dne. Chvíle s ním vám dávali pocit, že dokud je tu on, nikdy nebudete sami. A jeho nepřátelé? Možná ho nenáviděli z malicherného důvodu. John nikdy nechtěl být něčí loutkou a proto, když s ním někdo takhle zacházel, dal najevo svůj názor. Ale jak vidíte, i pouhý názor, na který má každý člověk právo, dokázal být popotahován až do hrůzných podob. Mnoho lidí ho takhle zklamalo a nás to bolelo stejně. On si to nezasloužil. Byl to prostě on. Jen John Lennon.

Jednou věcí si jsem jistá. John by nechtěl žádný smuteční obřad. Dal by mu možnost vzpomenout na všechny bolesti, na které se snažil celý život zapomenout, stejně jako já. Proto to ukončeme a vraťme se do našich vlastních světů, kam utíkáme před tím skutečným. Neboj, Johne, tenhle den zapijeme dobrou whisky a nad její sklenkou si vzpomeneme na tvoje žertíky a od srdce, byť se slzami v očích, se zasmějeme. Mluvím za tvé blízké. Za tvého syna Juliana, který už stejně jako ty hraje na kytaru,  a za jeho matku Cynthii. Za tvého syna Seana, který si stejně jako ty neustále něco prozpěvuje. Za sebe, za ženu, které jsi ukázal, že najít spřízněnou duši a své druhé já není zas tak těžké, když má člověk víru. Za Paula, který ti zrovna tento týden chtěl přehrát svou novou desku. Za George, se kterým jsi měl příští týden hrát v New Yorku a za Ringa, který o tobě bude dnes mluvit v televizi a za mnoho dalších. Už teď nám chybíš. Milujeme tě, Johne Lennone,  a těšíme se na setkání v lepším světě." 

Poslední Johnův portrét pořízený Ellie Sommerovou z roku 1968.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 victoriepaix victoriepaix | Web | 19. června 2010 v 19:20 | Reagovat

chtěla bych to slyšet.
je to hrozně smutný.
.. ani nevím co k tomu napsat.. :-x

2 The Girl With Caleidoscope Eyes The Girl With Caleidoscope Eyes | Web | 19. června 2010 v 19:34 | Reagovat

já být na místě Ellie, rozbrečím se už na začátku :-(

3 Ellie Ellie | E-mail | Web | 19. června 2010 v 20:52 | Reagovat

Její problém byl v tom, že ona se, jak už tam píše a říká, nedokázala rozbrečet u příležitostí, které to vyžadovaly. Nebrečela ani na pohřbu svého manžela. U ní se to vždy všechno hromadilo a pak v některý rok propuklo, v jejím případě jako anorexie. Bylo to v letech 1977 a 1999.

4 Christyna Czowac Christyna Czowac | Web | 19. června 2010 v 21:26 | Reagovat

to je tak...smutný a přitom krásný....tak...tak smutný :-( ...doprčic, už zase brečim :-( ...

5 John's Girl John's Girl | Web | 21. června 2010 v 21:42 | Reagovat

Nádherný projev či jak to naznat. Jednoduše nádherné! Robrečel mě.
PS: Děkuji! A jsem z Olomouce :)

6 Ellie Ellie | E-mail | Web | 22. června 2010 v 14:38 | Reagovat

[5]: Škoda. V Brně se taky chodí nakupovat do Olympie :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama