Pokud tu jste poprvé, zajděte si nejprve do článku "Kdo je Ellie Sommer?"
tady

Ellie v ČSSR - příjezd

8. listopadu 2010 v 20:49 | Ellie |  Ellie v ČSSR
V následujícím článku se dočtete o tom, jak Ellie Sommerová nikdy nezanevřela na svůj domov, spíše naopak. Více v koláži slepené z novinových článků, vzpomínkových knih a televizních představení.


Rok 1967 byl, jak už všichni víme, plný nepříjemných zvratů, které Ellie nešetrně zasáhly. Bylo jasné, že si potřebuje vydechnout nejen od Beatles a všeho shonu kolem nich, který se jí i po jejím odchodu ze skupiny týkal, ale taktéž od Anglie samotné. Pomocnou ruku jí podali její rodiče. Jako vědci byli počátkem června onoho roku v Anglii oslavováni jako spoluobjevitelé jisté psychické poruchy, na jejímž výzkumu spolupracovali s profesorem Asherem. Bylo třeba nové poznatky "vyvézt" do světa. Joseph a Irene Sommerovi se však nečekaně rozhodli zavítat do Československa. Odůvodnili to steskem po domově, i když se za necelé čtyři roky jejich nepřítomnosti nic nezměnilo. Československo nadále zůstávalo komunistickou zemí, nutno však podotknout, že ono komunistické dogma v 60. letech ztrácelo na své striktnosti a proto byly i z řad domácích umělců tolerovány jindy těžce stíhané politické narážky.
Rodina Sommerova tedy 20. června přistála na ruzyňském letišti v Praze, kde byla kupodivu srdečně vítána. Přijetí vědců bylo velkolepé. Eliini rodiče si byli více než dobře vědomi toho, že jako emigranti nemusí být vůbec vpuštěni přes terminál a pokud ano, mohl by je čekat transport na StB. Proto udělali velice vychytralý krok, kterým si však zavázali zaslepenou komunistickou stranu. Svůj objev částečně věnovali právě Československu. To se tak stalo podílníkem na světovém lékařském výzkumu.
S Ellie to tak slavné nebylo. Byla již plnoletá a její zahraniční kariéra také nebyla pro domácí "rudým ideálem". Nicméně byla tolerována díky svým rodičům, kteří tak nevědomky pojistili mnoho návratů Ellie do ČSSR i v době normalizace.

...
Ellie v roce 1968, focena v Šárce. Po experimentu s blond vlasy se vrátila zase ke své měděné barvě.

Zatímco Joseph a Irene se zúčastňovali velkolepých recepcí, Ellie trávila volné dny a večery v divadle Semafor. Nejdříve byla nepozorovaným divákem, dokud do ní ve foyer nevrazil ředitel divadla Jiří Suchý. S nevěřícím "No ne….jste to opravdu vy?" ji učinil čestným divákem, jenž seděl v prvních řadách. Ellie se vždy divila, že nikomu nikdy nevadila její emigrace s rodiči a také to, že se pak do Anglie opakovaně vracela. Naopak, spíše si z chování ostatních připadala jako hrdinka.
V souboru a v celém, tehdy malém, hereckém světě se brzy rozkřiklo, že na několik měsíců přijela Ellie Sommerová, děvče, které hrálo, zpívalo a skládalo s Beatles, jejichž písně semaforští interpreti přezpívávali. Elliiným oblíbeným představením byly Hovory na rampě. Šlo o jakousi besedu mezi diváky a hlavním a zároveň jediným člověkem na jevišti, Miroslavem Horníčkem. Diváci mu pokládali otázky většinou filozoficko-komického rázu a pan Horníček dokázal z patra vykouzlit pětiminutové monology, aniž by se odchýlil od tématu. Jednoho večera se na závěr otočil k publiku, zahleděl se do první řady a zeptal se: "A vy na mě nemáte žádný dotaz, slečno Eliško?" Od té chvíle se Ellie doma nadobro stala slečnou Eliškou.
Vše šlo ráz na ráz. Ellie jezdila do ČSSR každé léto až do roku 1970. V roce 1968 už přijala společné pozvání Suchého a Horníčka na účinkování v letní sezóně. Byla zařazena ke skupině nováčků vedené Miloslavem Šimkem a Jiřím Grossmannem. Ti pořádali pravidelná představení zvaná Návštěvní dny, ale i západem inspirovaná show, která svým názvem jasně vystihovala výborný humor ústřední dvojice. Za všechno jistě mluví představení zvané Othello odpadá aneb Večer u kulečníku, které bylo zároveň Elliiným posledním. "Slečna Eliška" byla na jevišti zpočátku spíše okrasou, později začala zpívat Grossmannovy písničky a nakonec se podílela i na psaní scének a povídek. Smrt Jiřího Grossmanna v roce 1971 Ellie velice zasáhla. Bylo mu třicet let.

...
Miloslav Šimek a Jiří Grossmann

...
"Slávek, Eliška a Jirka"

Nebyli to jen divadelní herci a režiséři, kteří se z Elliiné přítomnosti těšili. Byl to i samotný filmový průmysl. Jejím prvním filmem doma byla Poklad byzantského kupce, detektivka, kde šarmantního inspektora Michala Exnera hrál idol tehdejších žen a dívek, Jiří Vala. Ellie ztvárnila studentku historie, která inspektorovi umně překáží ve vyšetřování. Vala byl kovaným komunistou a mluvilo se často o tom, že je ve filmu pouze nastrčen, aby jakýkoli pohyb mladé emigrantky mohl předat na vyšších místech. Opak byl však pravdou. I po pádu komunismu Vala na Ellie velice hezky vzpomínal, což se nedalo říct o jeho tehdejší partnerce Jiřině Švorcové, která proslula svou žárlivostí.

...
Jiří Vala

Pokud šlo o zákulisní drby, v souvislosti s Ellie se výrazněji mluvilo ještě o jednom herci, a to sice o Jiřím Adamírovi, který si s ní zahrál v další detektivce Svědectví mrtvých očí. Oba muži však pro Ellie zůstali pouhými kamarády, i když byli jedněmi z těch, o které se tu mohla opřít. 

...
Jiří Adamíra

Vzpomínky samotné Ellie na jednotlivé osobnosti té doby tu najdete někdy příště. Snad vás neunavil tento výčet událostí. Úvody bývají vždy nudné. Napříště slibuji zajímavější čtení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama